Člověk, který zjistí, že všichni, kdo ho vroucně milovali, jej ve skutečnosti nenávidí, se tváří přesně jako Nikolaj Ceauşescu před Vánoci roku 1989. Na balkóně svého sídla v Bukurešti marně hledá slova. Vypadá zaskočeně, vystrašeně, nevěřícně. Li...

Omlouváme se, ale z důvodů autorských práv není možné uveřejnit tuto videoreportáž. Přinášíme vám ji tedy psanou formou.

Říkali mu „karpatský génius“, mluvili o něm jako o „titánovi všech titánů“ a někdy ho titulovali jako „Dunaj myšlenek“. Nikolaj Ceauşescu, rumunský prezident, který byl svému lidu předkládán jako muž hodný obdivu.

„Řadový Rumun neměl o slabinách Nikolaje Ceauşesca až tak velkou představu, protože on se k němu dostával ve velmi vyčištěné podobě,“ říká Ludvík Pospíšil z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Socialistická televize ten obraz samozřejmě upravovala tak, jak bylo potřeba. Takže Nikolaje Ceauşesca zabírala třeba jenom z určitého úhlu, aby nebyly vidět jeho jaterní skvrny na obličeji. Nebo si museli poradit třeba s tím, že zadrhával.“

Kult osobnosti

Ceauşesca by samotného možná nenapadlo, že ho mají lidé uctívat, ale tu myšlenku mu v 70. letech vnukla návštěva Číny a Severní Korey. Kult osobnosti se mu zde ukrutně zalíbil, a tak se po návratu začalo s přehlídkami a velebením prezidenta ve velkém.

Dan Duta z Rumunského kulturního institutu podotýká, že se utrácelo stále více peněz na podporu kultu osobnosti rumunského prezidenta: „Investovalo se do těchto obrovských a přitom absurdních představení při různých příležitostech, třeba při národním svátku země anebo na každém sjezdu rumunské komunistické strany.“

Oblíbenec Ameriky

Jako oblíbenec Ameriky, který si troufl odsoudit vpád varšavských vojsk do Československa, si snadno půjčoval peníze na Západě. Na své megalomanské nesmysly. Na oslavu sebe samého a manželky Eleny, která nepatřila k nejchytřejším. Školu opustila ve čtrnácti a vyznamenání měla možná z vyšívání. Přesto zastávala funkci místopředsedkyně vlády a mluvilo se o ní jako o zdatné chemičce, která si svými studiemi vysloužila spousty ocenění. „Když měla paní Ceauşescu prezentovat výsledky své práce, tak neuměla na veřejnosti přečíst chemické vzorce,“ dává příklad věrohodnosti jejího vzdělání Ludvík Pospíšil.

Vládce megaloman

Vrcholem utrácení se stala výstavba největší administrativní budovy na světě. Paláce lidu na náměstí v Bukurešti. Každičká součástka, ze které byla budova postavena nebo která sídlo zdobila, pocházela z Rumunska. To aby Ceauşescu dokázal, jak je jeho země samostatná. Když se některá věc v Rumunsku nevyráběla, nechal kvůli ní postavit speciální továrnu.

Vzhledem k tomu, že to stálo skutečně strašně moc, muselo se něco obětovat a obětovala se právě životní úroveň každodenního běžného člověka. Dan Duta na tu dobu vzpomíná nerad: „Vypadalo to tedy tak, že jsme měli hroznou zimu v bytech, že jsme neměli co jíst a že maso bylo většinou takový krásný sen, který se splnil jednou za několik měsíců.“
Vymrzlí, hladoví, nemocní. Novorozenci se zapisovali do matriky, až když přežili šestinedělí. Plyn se do domácností dostal jen v noci. Každá rodina směla vařit na omezeném počtu plotýnek. V ulicích se nesvítilo. Každý náznak odporu trestala obávaná tajná služba Securitate. Protesty byly vždy brutálně potlačeny.

Zlomové časy

„Nejenomže byla zima v bytech,“ pokračuje ve vzpomínkách Dan Duta, „k tomu všemu jste museli také prohlašovat, že vám tak dobře v dějinách nikdy nebylo, že je to zlatá éra, že je to nejkrásnější období, kterým kdy Rumunsko prošlo, to už bylo moc.“

Zlomilo se to v prosinci 1989. Roznětkou se stalo banálně vypadající vyhoštění maďarského kněze. K rozhořčeným farníkům se postupně přidaly tisícovky lidí. Demonstrovali několik dní. Nejprve v Temešváru, pak v Bukurešti.

Vedoucí Rumunského kulturního institutu se demonstrací v Bukurešti účastnil a podle něj vládl v hlavním městě totální chaos: „Nikdo nevěděl, do koho střílí. Viděl jsem lidi, kteří zemřeli vedle mě kulkou, která mě minula jenom o 30 centimetrů. Třeba taky jiní zemřeli kvůli kulkám, které jsem vystřílel já z pušky, již jsem dostal. Prostě se nám řeklo: podívejte se, v tomto domě tam jsou teroristé, tak střílejte tam. Bylo nám dvacet. Mysleli jsme, že něco chráníme, že něco bráníme, že je to naše vlastenecká povinnost.“

Tisíce mrtvých

Když Ceauşescu svolal na svoji podporu statisícovou manifestaci, rumunská revoluce měla na účtu už více než tisíc mrtvých lidí. Rumuni ho proto na bukurešťské náměstí nepřišli podpořit. Naopak. On své pohádce však věřil do posledního okamžiku.

Po marném pokusu o útěk armáda rumunského diktátora i jeho ženu zajala a odvlekla na vojenskou základnu severozápadně od Bukurešti. Na Štědrý den, 25. prosince je čekal soud. Patnáct let jeho prezidentské krutovlády zvládl probrat samozvaný tribunál za necelé dvě hodiny.
„Oběma, tedy Eleně i Nikolaji Ceauşescovým byla vytýkána genocida na vlastním národu a také ekonomické přečiny. Jakmile byli odsouzeni, jak říkám, výsledek byl předem znám, tak byli také popraveni,“ připomíná historické skutečnosti Ludvík Pospíšil.

Manžele Ceauşescovi zastřelili tři výsadkáři dřív, než kameraman stihl zaostřit. Záběry mrtvol se pak večer vysílaly v televizi, aby žádný ze stoupenců diktátora nepochyboval, že je konec. Žádného vůdce ve východní Evropě nedostihla spravedlnost tak rychle jako Nikolaje Ceauşesca. Pokud tak překotný soud ovšem lze označit za spravedlnost.